Angličanka Callie Blackwellová v exkluzivní interview pro deník Daily Mirror vysvětluje, proč se rozhodla zkusit svého syna Deryna léčit tak kontroverzní metodou, jakou představuje extrakt z konopí, a co ji inspirovalo napsat knihu Boy in 7 Billion.

Překlad článku vám přináší Canatura: Konopí pro zdraví – internetový obchod s konopnými potravinami, kosmetikou a literaturou.

Každé ráno, když se Callie probouzela, tak ji nejprve zachvátil strach, že její syn v noci zemřel. Postele od sebe měli vzdálené jen pár metrů – spali v hospici, kam se doktoři rozhodli Deryna umístit poté, co došli k závěru, že mu zbývá jen pár posledních dní života. Trpěl strašnými bolestmi a po všech těch chemoterapiích a ozařování vypadal žalostně. Byl závislý na morfiu, nemohl jíst, po celém těle měl boláky, neustále mu bylo špatně a přišel o všechny vlasy.

Naděje umírá poslední
Poslední transplantaci kostní dřeně absolvoval již před 70 dny – ta mu bohužel nepomohla. Rodiče věděli, že už po 50 dnech je téměř jisté, zda se štěp kostní dřeně uchytil, nebo ne. Nezbývala jim tak už prakticky žádná naděje. Deryn je podle matky silná osobnost, ale po nekonečném čtyřletém boji s extrémně vzácnou formou rakoviny ztrácel vůli k životu i on. „Lékaři prohlásili, že více už pro něj udělat nemůžou,“ vzpomíná Callie, které je dnes 37 let a žije ve vesnici v hrabství Norfolk ve východní Anglii. „Jeho čtrnácté narozeniny jsme oslavili ještě v nemocnici. O pár dní později jsme se už museli přestěhovat do hospice, kde nám nezbývalo než čekat na nejhorší.“
Když už byl Deryn na prahu života a smrti, tak Callie se svým manželem Simonem učinili zásadní rozhodnutí. Aniž by o tom řekli lékařům, začali svému synovi ve snaze ulevit mu od bolesti a úzkosti podávat konopí. Podařilo se jim sehnat kontakt na místního dealera a jako v nějakém špatném filmu si s ním dali sraz na benzínce, kde jim trochu konopí prodal. Pak z něj dle instrukcí z internetu vyrobili v rýžovaru extrakt.

Vlastnímu synovi dealerem
Callie ho pak poprvé dala v malém množství Derynovi do úst. Výtažek fungoval – chlapec se téměř okamžitě uklidnil. Ale to hlavní teprve následovalo… jejich pobyt v hospici se začal protahovat. Čekání na smrt, co mělo trvat jen chvíli, bylo delší a delší. Pak se Derynův stav začal pomalu zlepšovat. Dnes byste ho nepoznali. Je mu sedmnáct, je šťastný a zdravý, studuje hotelovou školu, má spoustu kamarádů, přítelkyni a naplno si užívá života.
Callie dodnes nedokáže uvěřit, že se její syn tak zázračně uzdravil. O nevysvětlitelný zázrak se však nejedná. Deryn za svůj život vděčí především neochvějné lásce své matky, která ani chvíli nezaváhala, a to i přesto, že přitom musela porušit zákon. „Rozhodně nechci tvrdit, že konopí je zázračný univerzální lék, který dokáže vyléčit rakovinu,“ vysvětluje Callie, která rozhodně není zvyklá dělat unáhlené závěry – ostatně v oboru lékařství má své zkušenosti, jelikož předtím, než Deryn onemocněl, studovala na zdravotní sestru. „Ale Derynovi pomohlo. Proto si myslím, že bychom měli zjistit, zda nedokáže pomoci i v jiných případech.
Léčebné účinky konopí by rozhodně stálo za lepší prozkoumání. Dnes je konopí možné legálně užívat za účelem léčby v některých státech USA i Evropy. U nás (ve Velké Británii – pozn. red.) je samozřejmě nelegální – takže jsem se musela neustále obávat, že na mě někdo přijde a zabrání mi za svým umírajícím synem dál chodit, nebo se také mohlo stát, že by mi sociálka odebrala jeho mladšího bratra Dylana. Ale byla to jediná šance, nemohla jsem se jí vzdát. A udělala jsem dobře – konopí nakonec doopravdy zabralo.

Derynův boj s rakovinou
Celý tento příběh začal v prvním týdnu letních prázdnin, když bylo Derynovi deset let. „Deryn byl vždy neuvěřitelně zdravé dítě. Nikdy jsme ho nemuseli omlouvat ze školy kvůli nemoci. Byl členem místního rugby týmu a ze svého ročníku měl rozhodně nejlepší kondičku. Jednoho dne si ale začal stěžovat, že má po jídle kovovou pachuť v ústech, a že když leží na boku, má pocit, jako by padal. Zanedlouho poté onemocněl.“ Lékař ho proto poslal na krevní testy a během pár hodin z nemocnice volali, že musí ihned přijet. „Na výsledky jsme čekali na dětském oddělení norfolkské a norwichské nemocnice na pokoji č. 10. Když za námi s výsledky přišli čtyři lékaři, bylo mi jasné, že nesou špatné zprávy. Přisedli si a oznámili nám, že Deryn má leukémii.„Já jsem se rozbrečela a manžel úplně zkoprněl. Deryn se jen zeptal: „Co je to leukémie?“ Odpověděla jsem mu: „Rakovina krve.“ Od první chvíle jsme se rozhodli být k Derynovi ohledně jeho nemoci naprosto upřímní. Deryn trpí slabou formou autismu, a proto k němu musíte být vždy naprosto přímí. Navíc jsme měli pocit, že o svém těle má právo vědět vše.

Noční můra všech matek
„Lidem stále opakuji, že jsem si nikdy předtím nedokázala ani představit, jaké je to mít dítě s rakovinou. Ten moment pravdy v nemocnici mě navždy změnil – je to pocit, kterého se nikdy nezbavím. Stačilo těch pár slov, co doktor vyslovil, a já věděla, že můj život už nikdy nebude jako předtím. Nikdy. Deryn navíc neměl běžnou formu leukémie – dle vyšetření trpěl jednou z jejích nejagresivnějších forem. Doktoři tvrdili, že tak vysoké hodnoty bílých krvinek nikdy v životě neviděli. Hned následující den mu nasadili tvrdé chemoterapie a druhého září už byl zpátky ve škole. Vyléčil se nečekaně rychle. Stále ale byl zesláblý a náchylný k infekcím, navíc se u něj ještě dalších osmnáct měsíců projevovaly různé vedlejší příznaky.
V lednu roku 2012 si pak začal stěžovat na bolest v krku. „Popisoval to jako pocit, když se vám zasekne v krku brambůrka. Hned mě napadlo, zda to nemůže být metastáze,“ popisuje další obrat k horšímu matka. O šest měsíců později mu odstranili mandle a zjistili, že v nich měl rakovinu. Celé čtyři týdny trvalo, než dokázali určit, o jaký typ rakoviny se jedná. Lékaři se prý nikdy s ničím podobným nesetkali. Následovaly další silné chemoterapie a těžké operace. Bohužel se zdálo, že rakovina má původ v jeho kostní dřeni. V takovém případě byla naší jedinou nadějí její transplantace – bez ní bylo téměř jisté, že by se nemoc vrátila. Deryn musel absolvovat další chemoterapii, která mu samozřejmě kostní dřeň dále pálila. Až po nějaké době se podařilo najít vhodného dárce z Německa. Další rána pro celou Derynovu rodinu přišla, když se zjistilo, že transplantace se nezdařila. Následoval druhý pokus – ten také nevyšel.
Zbývalo ještě zkusit mu vštěpit kousek jeho vlastní zdravé kostní dřeně. Tato operace se však také nezdařila. Poté zbýval už jen poslední pokus – v případě neúspěchu neměl Deryn dle lékařů sebemenší šanci. A i kdyby to nakonec vyšlo, přišel by o veškerou imunitu vůči infekcím. „Po 46 dnech od transplantace se jeho stav stále nezlepšoval,“ vzpomíná Callie. „Mnohokrát jsme jeho případ probírali s odborníky a uznali jsme, že pokud se jeho stav do 46. dne nezlepší, vysadíme všechny léky včetně antibiotik a přesuneme se do hospice. Bylo nám jasné, že právě antibiotika jsou to jediné, co ještě Deryna drží naživu. Neměl prakticky žádnou imunitu, bez léků bylo otázkou chvil, kdy podlehne nějaké infekci. Přirovnala bych to k životu na přístrojích, i když Deryn byl při vědomí. Bylo nám ale jasné, že jakmile léky vysadíme, Deryn zemře.“

Poslední šance
„Zeptala jsem se doktora, kolik času mu od vysazení antibiotik bude zbývat. Odpověděl mi, že tři dny, maximálně týden.“ Tomuto strašnému období předcházelo mnoho let plných špatných zpráv. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že o svého prvorozeného syna přijdu. Bylo to příšerné, ale pomalu jsme se s tím začali smiřovat. Jednoduše nebylo nic, co bychom s tím mohli dělat. Žádné křičení ani pláč mu život zachránit nedokázal. Věděla jsem, že lékaři už zkusili všechno, a naprosto jsem jim v tom věřila. Jednoduše jsem byla přesvědčená, že prostředky, co měli k dispozici, na takovou nemoc nestačily.“ Rodiče se rozhodli, že s Derynem oslaví Vánoce už 14. prosince, protože tušili, že dalších dvou týdnů se už nedožije.
„Nemoci už úplně podléhal, byl na něj strašně smutný pohled,“ vzpomíná Callie. Neustále mu bylo špatně, už sedm měsíců nepozřel ani sousto, ústa měl plná puchýřů, nemohl ani polykat, celé tělo měl pokryté boláky, měl zánět na ruce. Všechno to trápení ho už zmohlo – začal propadat depresi. Dříve vždy trval na tom, že se o něj nemusím bát, že nezemře. V těch chvílích ale už říkal, že je připraven odejít. Prohlásil, že už se chce buď vyléčit, nebo umřít, ale že dál nevydrží ten poloviční život, který vede už celé roky.
„Přes jeho věk byl vždy duchovně založený. Vyprávěl mi, že měl sny o tom, jak odchází z našeho světa. Dle jeho slov to bylo krásné a klidné. Smrti se nebál. Už příliš dlouho mu ale svět přinášel jen bolest a úzkost,“ popisuje nejtěžší chvíle matka. Proto se s manželem rozhodli, že mu zkusí podat konopí. O tom, že může lidem v obdobných situacích ulevit, se dočetli na internetu.

„Zázračné“ uzdravení
Týden po tom, co s konopnou léčbou začali, mu ze zanícené ruky spadl obvaz. To, co pod ním uviděli, je zaskočilo. Ruka byla zahojená. „Věděla jsem, že bez kostní dřeně se vám v těle buňky tvořit nedokážou,“ upozorňuje Callie. „Bylo to jasné znamení, že se něco děje.“ Doktoři mu ihned provedli testy kostní dřeně a ukázalo se, že krevní obraz se zlepšuje. „Ceduli na jeho lůžku, na které stálo ‚neresuscitujte‘, jsme mohli roztrhat. Deryn už neumíral.“
V dalších týdnech mu Callie dál potajmu podávala konopí. Aby zjistila, jestli doopravdy pomáhá, zkoušela měnit dávky – tak mohla pozorovat, jak se jeho krevní obraz mění. Během pár týdnů pak rodina mohla hospic konečně opustit a Derynův stav se nakonec zlepšil natolik, že mu Callie konopí dávat přestala.
Od té doby už se o něj lékaři starat nemuseli a jeho zdravotní stav se neustále zlepšoval. Mnohým by to mohlo připadat jako typický příklad zázračného uzdravení. Callie ale tuší, že je tomu jinak. „Proto jsem se vlastně rozhodla napsat o našem případu knihu. Začala se na mě obracet spousta rodin s nemocnými dětmi. Mnoho z nich psalo, že se modlí, aby se jejich dítě uzdravilo stejně zázračně jako Deryn. Proto jsem cítila povinnost jim sdělit, že si nemyslím, že šlo o boží zásah. Bála jsem se mu konopí dát, protože je to trestné. Ale věděla jsem, že nemám na výběr. Ani dnes bych rozhodně netvrdila, že konopí je univerzální lék, ale ani si neumíte představit, jak jsem vděčná, že Deryn může být stále s námi,“ vysvětluje svůj postoj Callie.
„Vždy jsem věřila, že se věci dějí z nějakého důvodu. Teď mám pocit, že v tomto případě by jedním z důvodů mohlo být, abych pravdu o Derynově případu předala veřejnosti. Doufám, že bych tak mohla podnítit další diskuzi o léčbě rakoviny a snad i někomu pomoci. Pokud se to alespoň částečně povede, pak se to celé doopravdy stát mělo.“

text: Alison Phillipsová
překlad: Jan Přívratský

Zdroj: https://www.mirror.co.uk/news/uk-news/i-gave-dying-son-cannabis-10103387